Nedokončený Moraviaman
V sobotu 25. června se v Otrokovicích uskutečnil již 10. ročník dlouhého triatlonu "MORAVIAMAN". Také já jsem několik let toužil po tom stát se IRONMANEM. Asi před 15 lety jsem v časopisu PELOTON četl o pravém závodu IRONMAN na Havaii. V té tobě mi představa 3,8 km plavání, 180 km na kole a závěrečného maratonu jevila naprosto šílená. Ale ta myšlenka tento závod zvládnout v hlavě uvízla. Proto jsem se pomalinku začal na tento závod připravovat, nijak zvlášť systematicky, ale připrava to rozhodně byla. Začal jsem běhat, víc a víc a nakonec z toho byl maraton a ne jeden. Také jsem vystřídal několik kol, až jsem se propracoval k silničnímu kolu Duratec, které k dlouhému triatlonu přímo láká. Zvládnul jsem i tři poloviční dlouhé triatlony, z nichž první byl v Karlštejně, kde byla trať hooodně kopcovitá.
Můj letošní PIM s osobním rekordem 03:27:52 a hodně najetých kilometrů společně s více naplavanými kilometry než obvykle mě přesvědčilo, že je vhodný čas okusit pravého Železňáka. A tak se stalo, že jsem v sobotu stanul na trati svého dlouho vysněného závodu a mým kustodem se stal kamarád Honza Klemsa. V Otrokovicích jsem byl poprvé v životě, ale okolí Štěrkáče, kde se plavalo a bylo zde i depo a centrum závodu, se mi velice líbilo. Na startu závodu jsem měl své malé předsevzetí zvládnout celý závod pod 14 hodin.
Plavání bylo mojí nejobávanější disciplínou, musím přiznat, že jsem ho dost zanedbával a tak jediné čeho jsem chtěl dosáhnout, byl čas do max. 2 hodin, ale předpokládal jsem tak 1:40. Nejhorší byl po zanoření zřejmě 1. okruh, pak jsem již věděl co mě čeká a musím přiznat, že se mi plavalo velice lehce a příjemně kromě menších křečí do pravého lýtka ve třetím okruhu plavání. Nakonec jsem plavání zvládnul v čase 1:26:14, což byl v mém případě nečekaný čas. Na kolo jsem se vydával v dobré pohodě s tím, že čas kola by na 180 km neměl přesáhnout 7 hodin a ještě jsem měl v záloze rychlé běhání. Prostě skvělé. V rámci kola se snažím občerstvovat nejméně každou půlhodinu, přežvykuji energetické tyčinky, ale moc mi nejdou do krku. V druhé kole ze 4 volím toast, ten mi chutná mnohem lépe. Přesto na mě ve 3. kole doléhá trochu únava a ve čtvrtém cítím výrazný úbytek sil, zejména v úsecích se silným protivětrem, nakonec mě párkrát zastihne i déšť. Asi 20 kilometrů před dojezdem do depa jsou na trase již spousty běžců a já již v nohách cítím ujetou trasu a vím, že běh bude hodně těžký. V depu zjišťuji, že i kolo jsem dal v dobrém čase 6:36:21. Ovšem když z kola sesednu tak zjišťuji, že mě nohy jaksi neposlouchají. Beru boty a vyrážím na svoji první 10 km, stává se z toho běh hrůzy. Běh který jsem považoval za svojí nejsilnější disciplínu, mi dává znát, že to nebude zadarmo. Vůbec to nemůžu rozběhnout a hned na 2 kilometru přecházím do chůze, v hlavě mi zní věta od jednoho zkušeného triatlonisty: "Když se začne chodit, je to špatné". Snažím se znovu rozběhnout, zavěsit se za někoho, ale nechce se mi. Dobíhám po 5 km na otočku a zpět už v podstatě jdu, cestou několikrát zvracím, když se podívám na občerstvovací stanici na jídlo, tak si opět ulevím. Když doběhnu do depa, tak už mi zní hlavou jen vzdej to, vzdej to. A já podléhám 30 km před koncem závodu. Ani Honzova nabídka, že zbytek doběhne společně se mnou mě nepřesvědčí. Nyní už si myslím, že to bylo předčasné a zřejmě i zbrklé rozhodnutí, měl jsem se ještě pustit do druhé 10 a třeba už bych to po půlmaratonu nevzdal. Ale cítíl jsem se vážně hrozně. Už teď mě to mrzí a dlouho bude. Dlouhý triatlon je skutečně těžký závod a kdo to nezkusí zřejmě nepochopí. Skláním se přede všemi, kteří dokončí. Tak snad příště.
