Maraton Nice - Cannes
MARATHON DES ALPES-MARITIMES NICE-CANNES
Již loni po zážitku na italském maratonu u Lago di Garda jsem uvažoval, že by bylo hezké každý rok odběhnout jeden maraton v zahraničí. O Francii jsem také uvažoval, ale pouze o Paříži. Nakonec jsem pro blízkost a hezké prostředí zvolil Oberelbe – maraton v Německu. Jenže k mému potěšení přišla od kadaňské nejen běžkyně Dagmar Březinové, která chtěl zkusit maraton poprvé, nabídka zajet si zaběhat k moři a dokonce až na Azurové pobřeží. Obhlédnul jsem stránky maratonu a bylo rozhodnuto, věděl jsem, že tam to bude hodně pěkné. Startovné bylo v první vlně 58€ (cca. 1.500,-Kč), což byla cena kterou jsem byl ochoten zaplatit. Ubytování jsme vyřešili přes internet, rezervací dvou pokojů v hostelu, který se nacházel ve staré části centra Nice.
Horší to bylo s cestou, ale Dáša vzala auto a tak nebylo co řešit. V rámci maratonské turistiky jsme vyrazili již 16.11.2011 s tím, že si užijeme teplého počasí a podíváme se po okolí. Předpověď nabízela nádherné počasí s teplotami okolo 19°C. Z Kadaně jsme ve čtyřech vyjížděli okolo 18:00 za nepěkné inverze pod příkrovem smogu, kdy nás čekalo náročných, více než 1200 km. Za volantem jsme se prostřídali a s malou spací přestávkou dorazili do Itálie, kde jsem usnul za mlhavého počasí, po nějaké době mě vzbudilo zářící slunce na modré obloze s teplotou 17°C. Bylo to neuvěřitelné, silnice klesala tunely podél pobřeží blíže a blíže k moři až do San Rema, které se mi okamžitě připomnělo známým písňovým festivalem, kam jezdily hvězdy socialistického showbyznysu. Odtud jsme dorazili do Monaca, kde jsem strávili v podstatě většinu dne. Shodou okolností se v monackém přístavu konala charitativní běžecká akce NO FINISH LINE Monaco, jejímž účelem je naběhat 180.000 km a vybrat 180.000€ pro děti. To znamenalo, že při naší procházce po přístavu se kolem nás pohybovalo spousta běžců, ale není se co divit, kdo by v tom počasí odolal. Po monackých silnicích se pohybovalo také hodně cyklistů, ale výhradně na silničních kolech. Ostatně cyklisté nás od té doby provázeli snad na všech silnicích. Kupodivu je na úzkých silnicích nikdo neohrožoval, nikdo netroubil, nikdo na ně nenajížděl, jak se mi to často stává u nás.
Do samotného Nice dorážíme odpoledne a vyrážíme hned do maratonského expa, nebyl žádný problém ho najít. Stejně jako v Praze se nacházelo na jedné z hlavních tříd v bílých stanech, ovšem před vchodem stojí ochranka a vpustí dovnitř jen osoby s konfirmačním dopisem. V tomto dopise jsem byl již předem upozorněn pořadatelem na nutnost potvrzení od lékaře. Také se po něm při výdeji startovního balíčku ihned sháněli. Svojí lámanou angličtinou jsem se snažil komunikovat s dívkami za stolem, když mi vyrazila dech mladá blondýnka větou: „Jirka Vlasák, tak to asi budeme mluvit česky, ne ?“ Pak mi vysvětlila, že studuje na univerzitě a když pomohu při organizaci maratonu, dostanou za to pár kreditů, ale už mi neřekla z jakého předmětu. Že by z tělocviku ?? Obdržel jsem obligátní obálku s plochým čipem, startovním číslem na kterém bylo vytisknuto i jméno: JIRKA a také čas doběhu, který jste si zvolili při přihlášení, můj byl 03:45. Dále pěkný, klasický batůžek modro-bílé barvy a ujištění, že finisherská trička budou až v cíli. Po ověření čipu se přešlo do druhé části stanu, kam již zvenku mohli i návštěvníci či doprovod. Zde mělo každé městečko přes kterého se běželo svůj stánek s prezentací turistických cílů. Nice, Antibes, Cannes, spousta map atd. Také stánek se sportovní výživou, podkolenky a vložkami do bot, jinak nic extra. Překvapením byl stánek u východu, kde jste si zřejmě měli podle svého cílového času vyzvednout plastický náramek, na kterém byly vytištěny mezičasy a také podle cílového času barevně odlišeny. Můj měl být původně fialový s časem 03:45, ale když jsem poprosil o modrý náramek s časem 03:30, bez řečí mi jej vydali a ještě se na mě usmáli.
Další dva dny jsme trávili turistikou a také procházkou po plážích Azurového pobřeží, kde je moře skutečně nádherné. Počasí nám přálo a slunce svítilo každý den, přesně jako v průvodci, který nelhal ani v tom, že v Nice a ostatně na celém pobřeží je draho. Je to velké turistické centrum a možná je to také tím, že se za hranice tak často nedostanu, rozhodně nedoporučuji ceny přepočítávat, to by jste si nedopřáli nic. Po pobřeží celého Nice a co já vím tak směrem na Antibes vede promenáda, která je částečně vyhrazena cyklistům a částečně pěším. V každém případě se zde pohybují hromady běžců a cyklistů, v podstatě je to od rána do večera neustávající proud lidí, barev, stylů, zkrátka nádhera. Před maratonem jsme si dopřáli a dali jsme si večeři čínské restauraci, která vypadal čistě a měla hodně zákazníků. Když jsem viděl ten výběr rýže a různých druhů mas, nešlo odolat, navíc jsem potřeboval energii na závod, že ?! Světe div se, rozhodl jsem se, že se nebudu ani rozklusávat, takže jsem dohromady pět dní před maratonem neběhal a nijak jsem se tím netrápil.
Po večeři jsme vyrazili na pokoj v hostelu, protože jsem si chtěl pořádně odpočinout, nakonec jsem stejně usnul až okolo jedenácté. Ráno jsem vstával před šestou i když start byl již v 8 hodin, ale nehodlal jsem se nijak přecpat. Vyřešil jsem to energetickým nápojem z plechovky, který jsem si přivezl z Česka a energetickou tyčinkou, dva gely v pytlíku do kapsičky elastických kalhot a hotovo. V 06:45 již vyrážíme ke startu, protože musíme naložit své věci k převlečení do 07:30 v plastovém pytli na nákladní vůz, který je převeze do cíle. U aut je krásně volno a tak bez problémů předáme vak, jenže do startu zbývá hodina a je mi zima, protože slunce teprve vychází. Dáša se zamíchala mezi závodníky a šla omrknout okolí. No nic, procházím se mezi závodníky, sleduji východ slunce nad mořem, pozoruji jak se všichni připravují, zkrátka si to fakt užívám. Moderátor hlásí počty startujících podle národnosti, ale Českou republiku jsem zřejmě přeslechnul, nebo je nás tak málo, že to za to nestojí. Vlajky vedle startovního pole vymezovaly boxy pro předpokládané časy a barevně odpovídaly právě náramkům, které jsme si vyzvedávaly při prezentaci, vše pěkně sladěné. Podobné vlajky, ale v menším provedení měli na zádech vodiči.
Přesně v 08:00 jsme vystartovali podél pobřeží do Cannes. Zpočátku se držím vodiče na 3:30, ale na 10 km se cítím fajn a pomalinku mu utíkám. Po očku sleduji na určených kilometrech pásku na rukou a porovnávám s aktuálním časem, cítím se skvěle a mírný náskok. Na každém kilometru zaznamenávám sporttestrem mezičasy, na půlce mám 1:43:02 oproti pásce, která mi doporučuje 1:44:18. Na každém občerstvení piji nejméně půl kelímku vody a na 10 km si dám jeden pytlíček gelu. Po půlce cítím, že žaludek je nějak plný, ale jinak jsem časem nadšený, vypadá to, že by mohl padnout letošní osobáček z PIMu a stáhnu to pod 3:28:00. Jenže ouha, krátce před 30 km je na trati kopeček a čas na km se prodlužuje. Po seběhu sice přichází euforie a znovu to rozbíhám, ale ne na dlouho, píchání v boku jsem nezažil již několik let a tady to přichází. Ale zřejmě to není to klasické píchání spíše křeč břišního svalu. Proč jsem jen začal před maratonem chodit do fitka…J Snažím se protahovat, asi to vypadá směšně, když se za běhu různě ohýbám a prohýbám. Po chvilce to přejde, ale to mi zase tuhnou nohy a přede mnou se zvedá poměrně solidní kopec. Organizátor asi pochopil, že tady se bude dělit zrno od plev, proto k patě kopce umístil občerstvení i s gelem a do poloviny kopce umístil partu bubeníků, kteří pomáhají udržet závodníkům rytmus. Jak prozíravé, vnímám jen rytmus bubnů a nechám se vynést na kopec. Nohy tuhnou totálně a mám pocit, že tohle už nerozjedu. Slyším za sebou typické francouzské „Aller, aller“ to mě dohání vodič na 3:30 a razí cestu tímto pokřikem a píšťalkou svým věrným, kteří nebyli tak hloupí jako já a nechali se vést. To mě vybudí k výkonu. Ne, nenechám se předběhnout, pomalinku se vodiči vzdaluji, ale jeho pokřiku neuteču. Nohy už zvedám jen těžko a pod 5 minut už mi čas neklesá. Budova, kde se v Cannes odehrává festival je na dohled, kupodivu je na cestě poměrně dost odpadlíků a záchranáři se musí činit. Míjím 40 kilometr a vodič na 3:30 míjí mě, i se svojí partou, ten chlap svou práci umí, každým krokem se mi vzdaluje. Jenže to už na obzoru vidím něco červeného, je to skutečně ten slavný červený koberec, po kterém chodí filmové hvězdy?. Na cílových fotkách chci vypadat svěže, nahodím úsměv č. 6 zvednu ruce a užívám si zmiňovaný koberec jako star s časem 3:30:39. Za cílovou čárou jde vše jako na drátkách, medaile (myslím, že má dosud nejhezčí), tričko (o velikosti se nesmlouvá, je uvedena na startovním čísle), moc dobrý minichleba (něco jako biskupský chléb s hrozinkami), láhev vody a parádní ovocný bar (hrušky, mandarinky, pomeranče, hroznové víno, banány), vše ukládám do papírové tašky, kterou jsem dostal k tričku. Na konci jsou nákladní vozy s věcmi na převlečení. Nemusím se vůbec nikde tlačit. Pak už jen hledám nejbližší palmu a jdu se pod ní svalit. Dáša dokončuje svůj první maraton v čase 4:49:40, když na 30 byla za 3:08:39, s tím zbytkem se musela poprat. Ve 14.00 již sedíme v autě a vyjíždíme z Cannes směr ČR. No řeknu vám, jet to po maratonu bylo těžké, doporučuji všem, aby si udělali ještě den volna, nebo to absolvovali celé letecky. Tímto děkuji našemu doprovodu, že nás tak pěkně a v pořádku odvezl domů. MARATHON DES ALPES-MARITIMES NICE-CANNES je poměrně daleko, ale je rozhodně velice pěkný. Míst, kdy se vzdálíte od moře je zde velice málo, organizačně je zajištěn na skvělé úrovni, výborné občerstvení. Jen si musíte připravit trochu více peněz na cestu a na útratu na místě. Ale dojem ve vás zanechá rozhodně silný.
Jirka Vlasák
