Běh na Klínovec 2011
Tak uběhl rok a Horský běh na Klínovec se vrátil po loňském ročníku plně do rukou dlouholetého organizátora Čendy Filingra a nutno dodat, že se nenechal zahanbit. Na jubilejní 20. ročník se pořádně připravil a závodníkům ukázal, že dokáže udělat hodně kvalitní závod. Za 100,-Kč startovného se závodníci dočkali 3. občerstvovacích stanic na trati, gulášku v cíli a odvozu autobusem zpět ke startu, kde měla většina závodníků svá auta. K závodníkům bylo milosrdné i počasí a tak jsme se dočkali slunečného dne i když chápu, že ne každému to vyhovovalo.
Na trati se bez zvláštní domluvy dostavilo 6 zástupců našeho týmu z čehož jsem měl, skutečně velkou radost. Naděje vkládané do Standy Wittmanna vyhasly ještě před startem, protože Standa se rozhodl dělat vodiče mladšímu začínajícímu běžci a tak bylo od počátku jasné, že to rozhodně nebude s tempem přehánět. Poprat s Klínovcem a otestovat svou výkonnost přijel Martin Vysoudil, takže nějaké želízko v ohni přeci jen bylo, zato Dan Tudor si šel skutečně jen vyklusat, protože tuto sezónu zvolil hlavně jako cyklistickou a nikoli běžeckou, aby ulevil opotřebovaným kolenům. Jako nový člen klubu se při zdolání Klínovce hodlal předvést junior Josef Kopica. Můj cíl byl udržet se týmového kolegy Míry Šimány, ale větší problém jsem v tom po Chomutovské hodinovce neviděl, neboť tam jsem Míru porazil, jenže jsem se šeredně spletl.
Při předstartovním veselí a klábosení se stejně postiženými kamarády jsem s radostí zahlédl ultraběžce Wittyho se kterým jsem měl to štěstí běhat v Praze a viděl jsem ho opět po dlouhé době. Když mi vyprávěl o svých nadcházejících cílech a akcích, tak jsem měl pocit, že mám stále naběháno málo J Tímto mu přeji hodně štěstí.
Autobus pro věci závodníků nedorazil ke startu včas, ale to nebyl důvod k odložení startu a tak jsem umístil batoh na hromadu k ostatním a vzápětí vyrazil z Perštejna směr Klínovec. Zpočátku mi stoupání nepřišlo nijak ostré a cítil jsem se fajn, ale přesto jsem se snažil šetřit silami. Ve Vykmanově jsem však zjistil, že TF neklesá pod 165 a to rozhodně není moje pracovní frekvence. Jenže Míra Šimána se mi nemilosrdně vzdaloval a kadaňský běžec Jirka Vadlejch už nebyl ani v dohledu. To mě trošku překvapilo a začal jsem své minikrůčky, kterými kopce zdolávám, protahovat. Taktika dobrá, ale TF vyšší. Uvědomil jsem si, že ani neposlouchám MP3, ačkoli muzika hraje a to není dobré znamení. Navíc hledám rovinku za každou zatáčkou a ono nic. Ale podařilo se mi malinko stáhnout náskok Míry a tak se mi běží o trošku lépe. Závodník, který těsně stíhá Míru, zvolil fantastickou techniku, když je kopec prudší, tak přejde do chůze, když kopec opadne, rozeběhne se a Míru dožene. Je mi jasné, že to musí Míru drtit, ale ten běžec má tričko PIM King (je tedy několikanásobný, myslím 5-ti násobný účastník Pražského mezinárodního maratonu), takže asi něco naběháno má.
Po druhé občerstvovací stanici kopec končí a prudce točíme do leva po asfaltové silnici. Skupinka běžců včetně Míry neuvěřitelně zrychluje a mě stojí spoustu sil je stíhat. Nepoznávám toho Míru, kterého jsem míjel na ovále při hodinovce, tady to neuvěřitelně rozbíhá a vede celou skupinku běžců, kterým udává tempo a jednoho po druhém setřese. Mě se daří to rozeběhnout solidně a u třetí občerstvovačky už se ho držím jako klíště. Ještě si stačím postěžovat Michalu Frlausovi, který mi podává kelímek, že se Míra asi zbláznil. V kopci od Meluzíny mi dává Míra naději, že bych ho možná mohl porazit, když si stěžuje, že už mu dochází, ale to vše se mění, když začne betonka neúprosně stoupat a traverzuje ke sjezdovkám. Ještě než doběhneme k obávané či očekávané (jak je komu libo) sjezdovce „Dámská“ je rozhodnuto a Míra se mi krok za krokem vzdaluje. Mě už nezbývá, než si počítat do rytmu kroků 1, 2, 3, 4 a znova, tak to vydržím až ke sjezdovce. Ne, vážně se nechci podívat na ten krpál, ohýbám hlavu, aby mi kšilt zakryl výhled a sleduji jen špičky bot, ale nic platné, pálí, pálí, dech se krátí. Jednoho míjí, ten už jde, další jde, tak jdu taky.
S meziklusem se dostávám na horizont o kterém vím, že už je v dohledu diváků a před těmi jít nechci. Sbírám poslední síly a dávám se do klusu, to dááááám, Míra už je moc, moc daleko. Zase počítám, ale vrchol se blíží, ještě někoho předběhnu a hned je mi líp, sporttester pípá, ale co, už je to jen kousek. Na 183 tepech probíhám cíl a žaludek mám v krku, vůbec nestojím o sušenku ani o odkládání startovního čísla, snažím se udržet žaludek v klidu. To se mi daří a za chvilku je to fajn. V duchu si říkám, že jednou tu sjezdovku vyběhnu celou. Když si pak dáváme s rukama gulášek, přemýšlím nad tím jak, skvěle musel běžet Lukáš Bauer, když to dal za 1:13:37. Nutno dodat, že tenhle závod vážně stojí za to, pokud si udrží nejméně tuto úroveň, tak rozhodně neváhejte příští rok doražte také.
Jirka Vlasák
